Hans-Peter Dürr

O riziku a jeho přípustnosti

Riziko technické manipulace, např. při provozu technického zařízení, bývá obvykle definováno jako výsledek maximální škody, jakou možná nehoda způsobí, násobené pravděpodobností, že k takové nehodě dojde. Podle tohoto propočtu je riziko stejné v případě, kdy při nehodě v ročním průměru zahyne jeden člověk, jakož i v případě, kdy se každých 10 000 let stane nehoda, při které zahyne 10 000 lidí. Naše subjektivní hodnocení těchto dvou příkladů ale bude různé a méně častou, ovšem větší nehodu budeme považovat za horší. A kromě toho: jak porovnat škody různého druhu? Jak vyjádřit v penězích hodnotu lidského života? Snad na základě finančního ohodnocení pracovní síly? Jakou škodu je možné považovat za natolik malou, aby bylo přípustné ji člověku způsobit? Při vysokých potenciálech škod, jaké hrozí např. u provozu jaderných elektráren, je nejvlastnější problém ten, že pravděpodobnost nehody musíme vhodnými opatřeními snížit zcela extrémně, abychom dosáhli - jak někdo věří - rizika, které by člověk mohl akceptovat. Jak ale v takové extrémní situaci pravděpodobnost nehody spolehlivě odhadnout? Zde není možné vycházet ze zkušenosti, jak to dělají pojišťovací společnosti při výpočtu svých pojistek automobilů. Nemůžeme si dovolit zjišťovat bezpečnost jaderných reaktorů ze statistické analýzy jejich nehod, jelikož žádná taková nehoda vlastně není přípustná. Proto musíme sáhnout k teorii. Můžeme do ní započítat poruchovost určitých komponentů celého zařízení a vhodným způsobem zohlednit jejich propojení s jinými jeho prvky. Můžeme poruchovost celého systému snížit tím, že důležité funkce jistíme vícenásobně. Čím větší a komplexnější však systém je, tím vyšší je na druhé straně nebezpečí, že nešťastnou souhrou okolností přece jen dojde k nehodě. Každý udělal ve svém životě zkušenost, že jednoduché a přehledné systémy často pracují spolehlivěji, než systémy navýsost rafinované a do posledního detailu promyšlené. U vysoce komplexních systémů je stále obtížnější předem uvážit všechny opravdu možné závady a spolehlivě odhadnout jejich pravděpodobnost. Principielně nás při tomto odhadu omezuje naše nedostatečná fantazie, nedokážeme si představit, co všechno by se stát mohlo. Čím méně fantazie máme, tím více podceňujeme riziko a o to více věříme ve svou bezpečnost. Jelikož ale nemůžeme zohlednit vše, vždycky zde zůstává zbytkové riziko. To nemá být kritika bezpečnostních expertů. Ti usilují o vše, co je člověku možné. Mají pevný úmysl, jednat s plnou zodpovědností. Nikdo z nás by je patrně nepřekonal v pečlivosti. Po každé nehodě jsou - a my s nimi - o něco chytřejší: tohle už se nám podruhé nestane! Naše reaktory jsou stále bezpečnější, ale nikdy vskutku bezpečné. Přes všechnu péči nebudeme mít nikdy naprostou jistotu. Především však je nevypočitatelná interakce člověka a stroje. Je možné říci: dobrá, pak tedy musíme všichni s určitým rizikem žít. A to konečně každý den děláme, když se vrháme do změti dopravy, když pojídáme potraviny, zatížené škodlivinami, když zcela zbytečně kouříme cigarety atd. Je ale selhání jaderného reaktoru zrovna tak akceptovatelné jako dopravní nehoda? Mnozí by vskutku přistoupili na nutnost vystěhovat na 300 let po jaderné nehodě velkoměsto, pokud by to nebylo město, ve kterém sami žijí. Velká většina lidstva, soudili by, by tím byla dotčena relativně málo. Na tomto příkladu ale vidíme, že otázka akceptace je nezodpověditelná, neptáme-li se přímo dotčených. Zvláště sporná je pak situace, kdy jsou naším rozhodnutím zasaženy nezúčastněné osoby, aniž by měly možnost se jeho důsledkům vyhnout. To se týká všech krátkodobých ekologických škod - znečištění ovzduší, vody či radioaktivního spadu s krátkým poločasem rozpadu. Ještě spornější je pak situace, kdy ony osoby nejen nemají možnost se důsledkům našeho rozhodnutí vyhnout, ale nemají ani žádný užitek ze zařízení, která škodu způsobila. Sem patří dlouhodobé ekologické škody - jako otrávená půda, eroze a dlouho aktivní rádiový spad, které postihují nejen nás, kteří jsme alespoň částečně užívali výhod marnotratného životního stylu, nýbrž i naše děti a vnuky, kteří z tohoto /sporného/ blahobytu nebudou mít nic. Nejextrémnější případ v tomto směru představují rozhodnutí, která ohrožují či by ničila samy základy lidské existence, jak by se dělo např. za globální jaderné války. Z etických důvodů, pro naši úctu k důstojnosti člověka, při našem chápání demokracie nemůže zodpovědný člověk provozovat techniku, jejíž selhání by vedlo ke škodám uváděného druhu. Ani tehdy ne, věří-li, že pravděpodobnost takového selhání je velmi malá. Víme totiž, že „velmi malá“ nikdy neznamená „vyloučená“ a vinou naší malé fantazie a lidského sklonu ke zlu či morální nedostatečnosti by v praktické realitě tak malá nebyla. Nikdo nemůže převzít zodpovědnost za něco, čehož zlé následky by nenesl on sám, ale hlavně druzí.

Hans-Peter Dürr, nar. 1929, promoval u Edwarda Tellera v Berkeley, habilitace a mimořádná profesura na univerzitě v Mnichově, pracoval s Wernerem Heisenbergem 17 let v Institutu Maxe Plancka pro fyziku a astrofyziku tamtéž. Stal se jeho ředitelem, později ředitelem Institutu Wernera Heisenberga. Mezi jeho oceněními najdeme Right Livelihood Award (alternativní Nobelovu cenu) 1987 či Elise and Walter Haas International Award University of California (1993).

Z právějste dočetli texjehotpřednášky na Wilhelms-Universität Münster Zodpovědnost přírodovědeckého poznání.